Dnes je úterý 21. listopadu 2017  

CPDM, o.p.s. ČK
O nás
Kontakty
Klub Bouda
STREETWORK - poradna
Radio ICM, HSM
AICM ČR
Napsali o nás...
REALIZOVANÉ PROJEKTY
Evropské projekty mládeže
Evropská charta informací pro mládež
LETNÍ TÁBOR ZÁTOŇ 2010 "Prázdniny v pohybu"

Vzdělávání
Práce
Volný čas
Cestování
Zdraví
Sociálně patologické jevy
Ekologie
Sociální skupiny a hnutí
Občan a stát
Mezinárodní a národní organizace
Mládež v EU
EURODESK
Evropská unie
EUROPE DIRECT
Nadace a granty, NNO
SOUTĚŽE





-----------LÁSKA V DEN DUŠIČEK-------------

Jiří Vídeňský





Této povídce byla udělena Literární cena SANANIM za rok 2004 pod patronátem Jáchyma Topola.

Tato cena je určena klientům a bývalým klientům léčebných zařízení (komunity, léčebny a doléčovací centra). Cenu za nejlepší povídku získal Jiří Vídeňský. Vítězná povídka „Láska mezi kapkami deště byla také otištěna v Literárních novinách.



LÁSKA V DEN DUŠIČEK

Chcípl mi mobil. Slyšel jsem jak ve skříni fňuká a pak pošel. Nic nevydrží, ale stejně zde nesmí být. Tak to přetrhlo další vlákno, které vedlo do světa tam za plotem. Ale to už bylo před mnoha dny. Snad mi nechcípne taky Corsa, ta tu už vůbec nesmí být. Stojí venku, za tím terakotovým plotem, na parkovišti, a když odjedou lidi z z celostátně známé balírny čaje, je tam sama. Kdoví, kdo o ni ví. Ale já se nezlobím a tak možná leckdo ví, ale dělá, že neví.
Teď vlastně zlobím. Kouřím na nevyhraněném místě. Sám sedím na špalku u ohniště. Bývám hodně sám. Nesnáším žvanění a pořád dokola. Káru napůl plnou lidí, o ni opřené hrábě, kdyby něco vyskočím a budu nakládat listí. Kdyby něco znamená, že by přišel někdo kdo vládně mínusáky. Potřeboval bych je domů, ačkoli se mi nechce, ale měl bych třeba odvézt toho mobila. A mínusáka vynulují teprve tři plusáky. Na dovolenku je jich potřeba nejméně pět.
Dnešní ráno bylo kalné a do rybníčku skřehotaly kachny. Pili jsme venku kafe a kouřili.
Nikdo nežvanil. Pohoda. My, co se bojíme každé ráno probouzet a uvědomit si , kde jsme radši vstaneme a pijeme kafe a kouříme. Nežvaníme. Já myslím většinou na ženské. Kdyby ni někdo ve dvaceti řekl , že v šestapadesáti budou ženy v mých volných myšlenkách takových osmdesát procent, smál bych se mu krutým smíchem mládí. Myslel jsem tehdy, že po padesátce se už lidi pomalu připravují na smrt a tamty věci dali dávno k ledu.,
Virgula taky chodí ráno ven. Nekouří, křoupá jablka a pije podmáslí. Kdoví, jestli taky myslí na ženy. Těžko odhadnout. Nyní určitě ne, protože má viditelně něco na srdci. Uhryzne půlku jablka a já čekám , že začne nabízet diagnostické kejkle nebo vykládat, že jeho vnučka má špatnou dírku a že jí to působí zdravotní potíže. A co potom naše toxičky, které mají náušnic desítky a provrtáno leccos. Někdy si hraji s otázkou , zda také labia, když už jazyk.
Ale žádná dírka. Zdravotní osvěta:“ Nepijte tolik to kafe a nekuřte. Mnohem zdravější jsou jablka.“
„Víš co , ty si že ty svý jabka a nás nech v klidu kouřit. Stejně - chlast je taky nezdravej.“
To mu to Karel nandal! Lokne si podmáslí a ublíženě zmlkne. Leč ticho je rozbito.
„Pánové, ta Věrka , to bylo. Volové já bych jí ho tam fouk hned, „holedbá se Standa.
„A byl bys jako králík,“ Karel dneska perlí.
Ne, ticho se nemá rozbíjet. Kromě toho že podle lázeňských sloganů lečí, taky umožňuje jít do sebe. Při čištění zubů vidím v zrcadle sebe zvenku. A vím jaké to je vevnitř. A je já znám celý ten porouchaný komplet. Na tváři hezký smích, hluboký v srdci žal. Kdybych jako Mácha umřel v den své svatby, aspoň bych s sebou nevzal do neštěstí jednu ženskou. Ale ticho je ve střepech . Vzhůru do svého image:
„Hoši s tou Věrkou měl Standa pravdu. No co, poprví králík, ale pak! Pak hřebec.“
„Ty vole tys viděl šukat hřebce, jo…Ty a hřebec, vole.Veverčák …“
„Pánové, co už tu děláte, budíček je za půl hodiny?“ Další z ranních rituálů.
„My tu sestři meditujeme,“říkám.
„Vás si tam umím představit o čem,“ prohodí sestra Anežka a odchází do ordinace.
„V noci byla na kontrole. Svítila na vás taky?“Ptám se.“Mohla si přilehnout“. Skoro každé ráno jsme takhle vtipní. Ráno jako každé jiné.

Zdenka má taky mimikry – hrábě a sedí proti mně na druhém špalku.
„Jiří dej mi cigáro jestli máš dost.“
„Já nemám nikdy dost, ale dát ti můžu. Čtyřicítky, ty málo ubejvají. Teda, jako vizuálně, furt se jich zdá v krabičce hodně. Ale ve skutečnosti ubejvají rychle. Zvlášť, když se rozdávají na potkání. A mě škrábou. Modrý víc, zlatý tolik ne.“
„Ty seš teda milej. Cos dělal, přemejšlel? Usmíval ses totiž jako dement.“

„Hm. Přemejšlel, globálně, vo nás tady.“
„O mě taky?“
„Vo všech a něco jsem vymyslel. Takový … já mám v pondělí úvahu a tak to tam vrazím … Takový jako, že to je divný, Hele, víme toho hodně vo vesmíru. Jak tam ty mlhoviny a ty černý díry, jak se to tam mele. Taky vo mikrosvětě.Že ani ty protony a neutrony a elektrony nejsou eště konečný…ňáký prej ty kvarky. Víš a pořád ale nevíme proč to všechno je a jak je to dovopravdy. Třeba je to úplně jednoduchý a není vlastně nic, tak ňák to myslel Platon. Ale to ted nechci říkat, něco jinýho. My víme, jak se to mele v mozku, ty neurony a dendrity, přenos vzruchů, serotonin, a ten druhej hajzl …“
„Dopamin,“napověděla mi. Inu lékařka.
„Jó dopamin, ale proč se to děje, taky víme hovno. Víš , proč třeba zrovna my sme byli jiný už vod prvního napití. Aspoň já.
„Genový vybavení a tak. Máš v genech tu dispozici.“
„No dobře, ale proč jinej nemá, kurva, copak ty geny …“
„Ty máš vole starosti.“ Míša si přisedl na třetí špalek.“Zdeni deš na vycházku?“
„Hmm s Mášou“.
„Tak sednem někde na kafe. A tu Mášu … Juro, ty deš taky?“
„To víš, že jo, vole, to zrovna. Vrazíte mi Mášu, že jo. Stejně nechodím, mě tu může každou chvíli někdo známej potkat – Jé pane profesore, co tu děláte? – Lečím se, krávo. Ale stejně nemůžu. Odpoledne budu na detoxu.“
„Vy tu máte sněm? Ahojky, my si taky zapálíme“. Katka se Zuzkou, naše toxičky. Sedmnácta osmnáct. Sednou si na poslední špalek. Katka Zuzce na klín.
„Čau Míšo, zdálo se ti onás?“
„To určitě.“
„Tak zdálo? Mokrej sen?“
„Hele bežte jinam, tady seděj dospělí.“
„Jó dospělí, jó. Ty seš zamrzlej puberťák i ve svý čtiřicítce,“ Katka si přesedne na klín Míšovi.Děvenky trápí vážný problém.
„Hele, my se vás něco zeptáme. Můžeme, že jo. Jak t mají chlapi radši? Bez že jo?“
„Míša bez“, říkám.ale bez ženský
„I ty Brute?“Michal mává teatrálně rukama.
„Du jinam,“pravím.“ Tady to zavání mínusákama a stejně ste rozbili mý kruhy.“
„Jaký kruhy?“Diví se Katka – jehňátko.
„Zapomeň na to, von ti to Míša vysvětlí.“
Vezmu káru, naložím hrábě a jedu dál.
„On de fakt hrabat. Jemu fakt hrabe. Ty mu říkáš Brut?“ Slyším už z povzálí.

Minule arteterapii jsme měli malovat sebe, jak se sami vidíme. Rozdělil jsem výkres úhlopříčkami. Dole jsem vybarvil klín černě, zprava a zleva zeleně, nahoře modře a uprostřed udělal žlutý kruh. Když na mě přišlo vysvětlování, řekl jsem:
„Já jsem dneska zůstal u abstrakce. Jmenuje se to žlutý kruh v barevném poli a kdyby pod tím byl podepsaný Vasilij Kandinskij vydražilo by se to za milión dolarů. Takhle je to žlutý kruh v barevným poli ode mě.“
„Víc k tomu, Jiří, neřeknete?“ Simona se na mě upřeně dívá. Já také zrak neklopím.
Mohl bych si vymejšlet, že to černý dole jsou moje myšlenky a existenční starosti, to zelený že je naděje, modrý – to jsem já – modrý džíny, džínová košile a mám dokonce modrý ponožky, modrá je moje barva. Modrá je dobrá. A ten kruh, že ke světlo v dali a k němu spěju.

Nebo že to je Moodyho tunel se studenýma stěnama, všechny barvy jsou studený a teplé světlo je v dálce vpředu. Ale ne, je to žlutý kruh v barevném poli. Hawg.“
„Kdy vy, Jiří, mluvíte vážně? Ale stejně třeba ty studené barvy, to něco vypovídá.“
„Paní magistro, on je takovej pořád, ale mě se ten obrázek líbí. Dáš mi ho potom? Nalepím si ho na skřínku …Vlastně to se nesmí, že jo.“ Katka je bezprostřední jako většinou. Zpočátku jsem myslel, že to tak dělá. Ale jen přijala zdejší hru. Já ji začínám přijímat také a zaplavuje mě klid. Mohu být sám sebou beze všech kamufláží. Ti, kteří to myslí se zdejším pobytem vážně , musí dospět k tomuto postoji.
„Ty znáš Kandinskiho?“Ptá se Věrka venku, když po skupině kouříme.
„To mě jen tak napadlo, von to fakt někdo je?“
„Seš protivnej.“
„Mark Šagal, ale nedošáhl Salvátorvi Dali a všechny nedaly. To sem napsal ve svý elegii Fin de siecle, Konec století. To sou moje koně, hned po fauvistech, eště tak Max Ernst …Chirico.
Ale Kandiskij nebo třeba Klee ani ne. Mě to připadá, že si dělali obrovskou prdel ze snobů. Hele ty seš přece kunsthistorička, jak to, že se to tak…“
Do očí jí vhrkly slyzy.
„Jéžiš, promiň Věro, já sem hovado. Promiň nemyslel sem to zle,“chytil jsem ji kolem ramen a hladil je. Přitiskla se. Už není kunsthistorička, vlastně je, u nás na hřbitově mají místní faráři na pomníku také vytesáno: Knězem zůstaneš navždy, ale už ne tam, kde dřív. Tak jako já, je nyní bez práce.
„Já vím, ty nejseš zlej, já sem kráva, víš uvědomila sem si to všechno. Ty zato nemůžeš. Cos chtěl vědět o těch abstrakcionistech?“ Ale mezi keři se mihl Dallerův bílý plášť a tak jsme prchyli každý po svém.

Dívám se z kna detoxu, jak jdou Zdenka, Máša, Karel a Michal na vycházku. Za zády mi páchnou nohy a moč. Klient se ještě neprobral a je prý to sním težké.
„To celou dobu spí?“
„Sestři, já nevím Teď jsme se střídali.“
„A to nevíte, že střídání máte hlásit? S kým máte detox?“
„D Virgulou, teda s panem Běhařem.“
„Tak vám oběma navrhnu mínus bod.“
„Sestři a co s tím pochcaným prádlem?“
„Propláchněte to a dejte to uschnout, ženský to pak vyperou v pračce.“
„Ale já ho tady samotnýho nemůžu nechat, to bych dostal dalšího mínusáka.,“
„Teda pane Studený, vy máte problémy, “začíná se bavit.“ Tak to dejte ňákýho igeliťáku a ať se o to třeba Zuzka postará. Ona potřebuje plusy nebo ve čtvrtek vyletí.“
„Ale já nesmím na detoxu kontaktovat ženy.“ Odmašťovna je totiž ženském baráku.
„Heleďte, kdybyste tak dbal na řád pokaždý. Co to bylo před chvílí mezi dveřima?“
„Jak jsem se bavil s Věrkou? To jen vo malířství, my jsme to začali už ráno po skupině. Vona tomu rozumí. Vona je toho doktorka.“ Sestra obrátí divadelně oči v sloup. „Víte co, až se probere, zaklepejte na mě. Musím mu dát fouknout.. Máte tu pro něj čaj?“
„No jo, ale co s tím pochcaným, tady to smrdí.“
„Buďte rád že se nepokálel.“
To tedy jsme. Ačkoli, co není, může být.
Zuzka s Katkou klečí u křesla na detoxu a lísají se ke mně jako ráno kočka, shodou okolností taky Zuzanka.
„Jiříku, Zuzka potřebuje plusáky, nevíš o nečem, ňákou práci navíc.“



„Vy trdla, teď si vobě koledujete vo další mínusáka, esli vás rovnou nevyhodí. Vstup na detox přísně zakázán, vo obtěování chlapů ani nemluvě.“
„Ne fakt, nevíš o něčem, budeš moje zlatíčko?“ Katka si hladí tvář o mou ruku.
„Jo tady, vodnýst a vyprat pochcaný prádlo. Ale to byste se poblily. Hoďte mi sem mezi dveře ňákej igeliťák a už dovnitř nelezte.“
„A ty se nepobliješ?“
„Nestarej se a dones igeliťák. A ňákej časopis pro mě. Já pak Karlovi řeknu vo ňákej plusák pro Zuzku.“
A tak mokré prádlo skončilo v kontejnéru. Když se klient probral , podepsal revers a zmizel.

Dneska ráno sedím v hale zatím sám. Zuzanka, černobílá kočka mi přede v klíně.
„Ty potvoro, co to bylo včera s tou veverkou?“ Dotáhla zamordovanou veverku.
„A co to křidýlko ve sklepě. Víš, že to je můj rájón, co ty potvoro? A ty mi tam, kurvo, taháš ptáčky.“ Zuzanka je vrcholně spokojená, přede a snaží se mi lízat obličej. Mám, Věrce napsat
nějaké verše?
Snesla ses k nám,
Odtamtud vyvrženým
K nám svrhlým ze světa
ozubenými koly,
k nám do světa suchých knotů
a doutnavek blikající
Pro naději,
Tu plachou naději.
Dobrý, ale si by ji to zase rozplakalo. Včera při polední komunitě, když četla Zdenka jaká chce být, až nebude pít a nemohla pro pláč dočíst o tom, aby se za ni děti nemusely stydět, proměnily ženy halu v slzavé údolí. Víš, holky těžší to maj.
„Co tady vole, Zuzaně zpíváš?“ Standa rozbaluje nové cigarety.
„Pláču jako Medvěd, vona to má ráda. Nasyp si kafe z mýho, tuhles mi dal ty, a přidej do konvice vodu na dva hrnky , já už to tam mám nasypaný.“
„Ty vole, ty se chceš zabít, co to je, dyť máš půl hrnku kafe,“ ozývá se Standa od konvice.
„Nestarej se.“
Kouříme na vyhraněném místě, na trase.
„Tys byl včera s Věrkou venku?“ Ptám se.
„Jo, nasomroval se k nám Jarda, ale stejně je to na dost dobrý cestě. Ona je docela přítulná.
Myslím, že to pude, eště chvilku a bude to,“ pochvaluje si.
„No jo, přítulná. Ale to ji chceš šukat někde v parku nebo ve sklepě?“
„No a co? Sem nadrženej a vona asi taky chce.“
„Ty vole, výlučný vztahy, a mezi ně šukání určitě patří, sou přece zakázaný. Vyletíte voba.“
„A kdo se to doví?“
„Esli vás nechytne Daller, zrovna když ju budeš klátit, tak to vykecáš sám, seš slepičí prdelka.“
„Tohle bych nevykecal. Komu? Leda tobě. Ale ty bys to nechtěl vědět, tys ses sní taky tuhle tulil, tak drž hubu.“
„Jenže to bylo vo Šagalovi a ne vo šukání za bukem nebo v kočičárně.“
„Ty vole, Šagal! Přefikni Katku, ta je zvědavá, jakýto je se staršíma pánama.“
„Popřemejšlím vo tom.“
Zuzanka stojí u dveří a chce ven. Lovit veverky a ptáčky.



Ve čtvrtek je klub. Podle řádu se máme bavit sami. Ale nějak hodnotně. Zdena s Jitkou nejsou věru žádné šoumenky a navíc Zdenka zítra končí. A tak donesly pár cédéček a hrají ploužáky. Páry se postupně zvedají, jdou do klinče a posouvají se po společenské místnosti.
„Jiříku, poď se mnou tancovat,“dotírá Katka.
„Hele ty seš eště pod zákonem, tak nemáš co ploužit“
„Ty seš sprostej. Poď a nekec.“
„Přijde Daller a budem ho vomejvat, až uvidí tu Sodomu a Gomoru.
Doktor Daller je tu za toho zlého.
„Slečna Novotná, vy ste od vosmej prepustená, takisto aj pán Peter,“ zaznělo nedávno v neděli na ranní komunitě. Oba jmenovaní přišli z celodenní vycházky asi ve tři ráno a onza Petrů ještě k tomu zmlácený. O množství promile ani nemluvě. A to měl za deset dní končit. Výlučné vztahy jsou skutečně svinstvo. Někdy.
„Tak poď a neser mě,“ naléhá Katka. Zvedám se a tisknu ji k sobě. Reakce na sebe nadá dlouho čekat. Pokaždé se divím, jak to ta krev tak rychle stihne.
„Eštěže mám džíny,“šeptám Katce.
„Jiříku, ty blbče, mě už to tlačí. Hele moh bys mě mít rád?“
„Já tě mám rád, všechny mám rád.“
„Všechny ženský, co ty prasáku,“ tiskne se dívenka.
Někdo zhasl.
„Pícháš. Ohol se,“šeptá Katka.
„Eště nepíchám. A neohol se mi nikdy,“ žertuji tak, jak to moc rád nemám.
„Rozsviť e a poďte něco dělat, dyť nás vyhodí všechny,“ strachuje se Virgula. A má pravdu.
Tak jo, budeme psát pohádku. Každý napíše větu, přičemž se papír překládá tak, že může číst jen větu svého předchůdce. Vyšla z toho docela slušná neslušná pohádka. Byla v ní Sněhurka, Vinnetou, drak, čarodějnice, trpaslíci, UFO a mnoho křečovitého úsilí být vtipní a erotičtí.
Když jsme ji četli, přišla nahlédnout sestra. Byla spokojená.

Dneska máme skupiny dohromady a nově příchozí se představují. Alena prý má hlavní potíže s krční páteří a od toho jí bolí hlava a někdy se proti bolesti napije.
„..no a tak manžel přijel, když jsme pili s tím sousedem slivovici. Jenom řekl: pojď jedeme domů. Ale dovezl mě na záchytku a tam mě nechal. Pak jsem …“ kafamlejnek nacvičených frází.
Také Josefa, o něco staršího než já, dovezl osmdesátiletý otec s matkou.
„...no a jednou jsem to přehnal, přebral jsem, a otec s doktorem Křivkou mi zařídili tohle léčení.
„Takže ty vlastně nepiješ a seš tady?“
„Já jdu sem tam do hospody, dám si jedno pivo nebo limonádu, ale tuhle jsem poprvní přebral ,“ mele svou.
Magistra Simona, naše psychoterapeutka , se rozhlíží po osazenstvu.
„Co vy ostatní na to? Každý klopí hlavu a nikdo nic neříká. Čekám, kdo změkne, ale pořád nic.
Tak jo:
„Myslím, že oba zatím nenašli odvahu podívat se pravdě do očí. Nevím, ale bez toho, že si přiznám, jak na tom jsem a budu dál experimentovat, jak svůj problém zvládnout a zkoušet pít regulovaně, bez toho si myslím, že to tady nemá smysl. Já vás nemám právo vás peskovat ani se nechci dělat chytrej, ale Ali, krční páteř se léčí jinde. A Pepa byl ještě po propuštění z detoxu ještě tejden špatněj. Myslí, že zatím nechcete ani sami sobě přiznat pravdu.“ Uf, to jsem toho napovídal. Ale spustil jsem lavinu výtek a mudrování. Oba se na mě dívají dost naštvaně.

Mimochodem, Pepa se dočkal pouze první vycházky. Na ní přebral podruhé v životě a staří rodiče si pro něj zase přijeli.

„Alena je na tebe naštvaná“, culí se na mě Věrka v parku. „ Tos myslel doopravdy, cos říkal?“
„Já vážně mluvím málokdy, často ani sám nevím kdy, ale tohle myslím vážně. Ty se dokážeš podívat pravdě do vočí?“
„Já nevím. Fakt nevím. Tys už někdy někde byl?“
„Jo byl sem tady ve vodmašťovně, přes Vánoce. Na přerušení tahu, vloni, vlastně vidíš před třičtvrtě rokem. Tenkrát mi jedna taková pěkná pěkná pěkná Kristýna říkala, ať s nima tady zůstanu. A já si myslel, co to holka meleš, už nikdy! No a teď jsem tady.“
„Ty máš na ty pěkný, pěkný nějak štěstí, co.“
„Však ty seš taky pěkná. Ale já s tebou takový ty banality žvanit nemůžu.“
„A proč bys nemoh? Hele Jirko, já sem o tobě přemejšlela a myslím, že tys doplatil na to, že seš moc chytrej.“
„Jo chytrej jo, tady je chytrejch. Kdybysme si říkali titulama, tak je to tu jak v ňákým výzkumáku. A k čemu je nám chytrost? Promiň ale k hovnu. Tuhle jsem o tom mluvil se Zdenkou, prej geny…“
„A Zdenka byla tady pěkná pěkná, pěkná?“
„V mým věku sou pěkný už skoro všechny. Víš, to říkal ňákej herec nebo jakási celebrita. Že když mu bylo dvacet, měl výběr ženskejch omezenej. Kolem třicítky, to už byly stařeny. Ale teď když mu je, co já vím, šedesát nebo tak ňák, líbí se mu osmnáctky a třicítky a čtyřicítky i zachovalý padesátky. Dobrý, ne.“¨
„Tobě se taky líbí osmnáctky?“
„No a co. Dyť Lolitky sou nejnavštěvovanější stránky na internetu…“
„Ty vole, nech toho, co to di ní hustíš,“ Standa s Míšou se přišourali kdovíodkud.
„Věri pro Opočenskýho seš stejně moc stará. On je na koťátka.“
No jo, jsem moc chytrej a ještě k tomu mám smůlu. Když chci přitlačit na pilu, někdo mi do toho vleze.

„Jiří , nějak se mi zdá, že se změnil váš vztah s Katkou. Co na to vaše dospělé já?“ připsala mi Simona do deníku.
„Já jsem začal Katku vidět v novém pohledu. Od té doby, co odešla Petra, se mi zdá jiná. Ale není v tom skoro nic erotického, prostě se vážím její snahy a docela bystrých postřehů,“ odepisuji. Já ti dám, podezřívat mě. Ale stejně má Simona ty své černé oči docela bystré. A hluboké. Kuš!
Taťka Šmoula smolí deník na stole proti mně a potichu si předříkává:
„Ráno byl budíček, k snídani byly dva rohlíky s máslem. Pak jsem hrabal v parku…“
Nemohu se soustředit na své psaní.
„Hele to tam psát nemáš. Máš tam psát pocity, sny a cos neřekl na skupině nebo na komunitě, ale chtěls“
„No jo, já nic říct nechtěl. A nic se mi nezdálo.“
„Tak si něco vymysli, já mám pro případ nouze dva sny schovaný. A nebrumlej si to já nemůžu psát.“
Taťka zmlkne a píše. Sedím a nechávám myšlenky volně plynout, nerozvíjím je, tak to říkává Eliška při relaxaci.
„Hele už mám půl stránky, to už stačí né. A ty pocity se tam napsal. Tady: cítím se dobře.“
A odešel dolů k televizi. Musím to nějak zobecnit a dát tam trochu erotiky, Na to Simona reaguje a poskytuje mi inspiraci, o čem mám psát.


„Ale stejně nevěřím na „čisté“ přátelství mezi heterosexuálním mužem a ženou. Myslím , že je tam vždycky aspoň někde za rohem skryto ono „co kdyby“. Z jedné nebo druhé strany.“
Ať si to přebere. Karel mi nedávno říkal, že jí tam ty erotické náznaky píšu schválně a ona si pak nad tím mastí kačenu. Jen to nepřehnat, plus za deník potřebuji. Kvůli celodenní vycházce. Nebo abych případně mohl jet domů. Což je totéž, protože zde mám tu Corsu, co za ni trest je smrti, a domů dvacet kilometrů.
Domů. Do toho světa, odkud se mnozí z nás opakovaně vracejí protože, ho neunesli. Nebo nevěřili. Nevěřili svému prokletí. Nebo možná z něj utíkají. Sem za terakotový plot, do světa s pevným režimem a přitom s velkou svobodou.

„Seš ňákej smutnej. Je ti něco?“ Katka s hráběmi si sedá vedle mne na lavičku vzadu v parku.
„Je mi blbě na duši.“
„Tak se vyser na celou duši a poď se se mnou projít třeba k ohništi.
„Víš, že mi Simona napsal o tobě a o mně do denníku?“
„Mě taky. No a co, ať si trhne nohou. Stejně spolu nic nemáme. Nebo máme?“, tulí se ke mně.
„Nevím, kdyby nás viděli, jak tě teď držím a jak sme se hubičkovali na klubu, nevím.“
„Ty vole, hubičkovali! Ty seš číslo.“ Sedíme na lavičce u ohniště. Leží mi na kolenou a já jí prstem jezdím po rtech.
„Jiříku, nedělej to . To je zlá.“
„Kde je to zlý?“
„Jen nedělej, že nevíš. Dobře víš, co to dělá. Hele kolik holek jsi defloroval?“
„To se neříká.“
„Řekni mi to, já to nikomu nepovím.“
„A komu bys to říkala?“
„Třeba Věrce, ty po ní jedeš viď. Proto seš tak smutnej, že jo,“ děvče má postřeh.
„Myslíš, že by jí zajímalo, kolik jsem jich defloroval?“
„Tak kolik říkej.“
„Počkej. Tak na tom táboře, jo to byla Jitka. Pak na horách , tu ředitelovu dceru, medičku.
Ve druhým járu na medině a ona byla poctivá. A pak už nevím, to už je dlouho…jó Lenku, to
sem taky nevěděl než se to stalo.“
„Ty prasáku, prej nevěděl nežs ji přefik. Víš co je nespravedlivý? Holka je poctivá jen jednou.
A taky, když je kluků a hole asi tak jedna ku jedný, pak na některý nezbyde nic.“
„Aspoň přidou k hotovýmu.“
„Ty dobytku. A mě bys taky defloroval.“
„To je snad bezpředmětný, ne.“
„co je to bezpředmětný, že jako není co.“
„Hm tak ňák.“
„Ale stejně: jo nebo ne.“
„A kde bysme se potkali?“
„Nevytáčej se. Tak jo nebo ne. Ale pravdu.“
„Tak třeba jo, ale to je , jak říkáte vy mladí, vo ničem.“
„Tak třeba jo, tak dík…hele támle je Věruna se Standou a mají se k sobě, jú to se řekne
Dallerovi.“
Věrka se tiskla ke Standovu pivnímu bříšku a její ruce bloudily po faldech na jeho zádech.
„Bolí tě srdce? Že tě bolí, přiznej se.“
„Prosím tě , vodkuď to máš, z harlekýnek?“



„Když ty seš moc váhavej. Srandičky a pak hovno. Moc se s tím sereš. Pusinky.. a jinej zatím
de za svým,“ rozvíjí dál své postřehy.
„Myslíš, že taky chci jít za svým,“
„Copak ty nejseš nadrženej. Tady v tom klášteře je každej..“
Celibát věru není moje hobby, napsal jsem jednou do deníku.
Sedíme v podzimním slunci na lavičce a já ji hladím pod tričkem. Bolí mě srdce? Klišé.
Krásný konec října.

„Zuzko, pocem ty potvoro.“ Další ráno u kávy a cigaret. „Ty ludro, jak to, že ubejvá kačenek
v rybníčku? Co, ty sviňo?“
Zuzanka spokojeně přede a lísá se. Standa s Karlem už sedí venku a kouří. Nesu si kávu a
zapaluji si.
„Ten hajzl měl vode mě pučený dvě stovky.“
„Vode mě jen padesátku, ale já víc neměl. Působil, kurva, dobrým dojmem, bejval bych mu
pučil i víc, ale neměl sem.“
„Jo vypadal věrohodně,“ přidám se. „Akorát měl dluhy, kam se podíval. I u holek. Jako
pučený myslím, ne za erotický služby.“
Vím, že je řeč o Mílovi, který nás včera opustil. Nadýchal prý 0,26 promile a tvrdil, že to je z
kompotu. Když jsme byli na muzikoterapii, zmizel i s dluhy.
Muzikoterapie. Máme ji rádi. Nyní vychází počet skupiny na páry a tak , když se máme
Rozdělit do dvojic, je to hetero. Včera to začalo nadějně.
„Vemte si karimatky a rozdělte se do dvojic, „ zavelela Iranka.
„Jé to začíná dobře,“ znělo tělocvičnou. Tvořil jsem pár s Věrou.
Jeden z dvojice měl před sebou výkres a zavřené oči. Druhý mu jel pomalu prstem po čele,
nose, rtech, bradě a on maloval svůj profil. Končilo se pod bradou. Pak jsme se vyměnili.
Věrka seděla proti mně v tureckém sedu a moc mám to nešlo.
„Musíš blíž ke mně, takhle se mi po tobě blbě jede, „smála se. Přisedl jsem kousek z boku a
položil jí koleno na stehno.
Pomalu jela po mém čele, profilu nosu:
„Jaký to je?“ šeptala.
Zasmál jsem se:
„Máš studenej prst. Počkej, až pojedu já po tobě.“
„Ty jedeš po Lolitkách, ne.“
„Sou mladý.“
Profily se nám docela podařily.
„Irenko, příště budeme pokračovat, kde jsme skončili, že jo. Jako vod krku dolů,“ upřesňuje
starý kozel Jarda.

„Máš na tý bundě jídelníček z celýho tejdne,“ ukazuje mi venku Věra na flíčky na bundě.
„No jo, já ji skoro nesundavám. A to dole je flek vod krupicový kaše. Doma bych ji nejed. A
rači na mě nesahej, mně stačilo to malování.“
„A co ti dělá tohle,“ přitiskne se ke mně.
„Ty seš blbá, já sem psychicky labilní, dochází u mě k prudkým emočním zaplavením a
vyhodí nás.“
„Věri, nech toho Opočenskýho a poslouchej. Tak teda pudem hrabat do parku, budu u hřiště,“
domlouvá se Standa.
„Debil,“ povzdechne.



„Co je, nechtěl?“
„Nech toho. Katka chtěla? Není to náhodou ta krupicová kaše?“
„Jo chtěla deflorovat. Jednou jsem napsal v jedný básničce: Petr vědění zapírá Krista mládí. A
Jidáš? Snad stokrát denně zrazujeme člověka v nás. Ale on chápe a napovídá omluvy. To
Se si vzpomněl, když sem v noci přemejšlel. Třeba vo tý Katce.“
„A o čem ještě?“
„Víš , nás je na pokoji pět, na sedmičce. A každej novej se ptá, esli se tam chrápe. A pak
chrápe nejvíc. A tak kolikrát koukám z okna a vidím lampu zrovna před naším oknem. A
přemejšlím. Třeba vo tom, že se mi nechce ani domů na dovolenou. A vůbec ne na furt.
Nebudu mít práci, budu se bát chodit mezi lidi. Jak to, že seš doma? Ale sem nemocnej. Nebo
Něco jinýho. Vem, že bysme se potkali v tom světě tam a já tě jednoduše na potkání vzal
takhle kolem pasu a ty ses přitiskla…“ , slova realizujeme.
„Nebo se třeba objímala se Standou, to si zase říkám já. Hrůza, debil. Vy ste nás viděli, že jo.“
„To jako, když sem otcovsky mluvil u vohniště s Katkou?“
„Jo a co ta ruka za tričkem, ty otcovskej. Incest?“
„Tak tys nás voyeurovala? Já myslel, že seš plně zaujatá těma špekama.“
„No jo, je to divnej svět tady. Deš taky do parku?“
„Ne, dneska před blázinec zametat chodník. Tak čau.“

Je sobota prvního listopadu a nám starousedlíkům se pobyt rapidně krátí. Večer je grilování,
asi už letos poslední.. Dal jsem chlapům čtyřicet korun a grilujeme stejky. Ženy smějí do
večerky k našemu baráku.
„Volové, kdyby vás tak viděly ty vaše starý. Jak tady brousíte peroutkama a lítáte s kafem a
děláte kolem ženskejch,“ provokuje Karel.
„No co, je jich teď tady dost, tak se zapoj.“
Karel se jen směje. Nemá to lehké. Třista tisíc škody na krku a na dva roky bude mít řidičák
v čistírně. Živil se jako řidič. Ale ta jeho ho nevyhodila. Moje taky ne. Já bych sám se sebou
patrně dávno vyběhl. Jak jí asi je, když už nejsem přes dva měsíce doma a klepny to jistě vědí.
„Jiříku, máš cigarety? Já nedám.“
„Lakomče. Poď si zakouřit do parku.“
„Dítě, dítě, máš končit a nevíš, že po setmění je stup do patku zakázán?“
„Poď. Jen na krajíček. Věra se Standou sou tam taky.“
„Puká mi srdce, spokojená? Tak poď.“
Posadíme se na lavičku. Blízko, abychom slyšeli, kdyby nás někdo vola. K telefonu, na
foukání, na kontrolu.
„Mě se nechce domů. V pondělí končím. Hele ve škole, to bude prdel. Budu říkat učitelům
pane doktore a učitelkám sestři,“ Katka je nějak naměkko.
Tiskne se ke mně.
„Řekni mi tu básničku, jaks říkal tuhle na muzikoterapii. Tu dlouhou, o tý Karině“
„No jo, ale já nejsem mlád, tak krutě mlád, už sem starej blbej chlap.“
„Jó seš chlap? Ukaž?“ pátrá po pravdivosti tvrzení.
„Hele nech toho, stane se neštěstí. Já ti rači řeknu tu Sedmou elefii. Na tu sem balil holky.“

„Jak to tam je, to o tý Narcisce?“
„To: Jak Narcis její stín, nic nic už nechtěla, než sebe uvidět bez duše bez těla. Toužila
zvěděti o sobě v cizích snech, nebyla pramenem. Tonula v pramenech, to myslíš.“
„Taky bych chtěla vědět o sobě v cizích snech. Hele měls někdy o mě sen. Já o tobě jo.“



„Já vo tobě takovej bez konce. Chtěli sme bejt sami, ale všude někdo byl. Vždycky jsme se
začali svlíkat a někdo přišel. Pak sme byli na takový strmý skále a pod náma byla chata, ale
žádná cesta nevedla dolů. Tak sme se líbali na tý skále. A pak mě vzbudil Bohouš, jak šel do
kuchyně, a pak sem vstal.“
„Napsals to Simoně?“
„Seš blbá?“
„Ty vole, já jí ten svůj o tobě napsala, ale on byl celkem nezávadnej.“
„Jak taky jinak. Aha, poď už bejt chvíli ticho, dneska prej má bejt vidět i u nás polární zář.“
Popříčku, Popříčku, ta příroda je jeden kýč, říkal prý Mistr Nechleba.
Byla hebká, předla a šeptala: „ Sem tvůj sen.“ Z toho je patrno, že to nebyla kočička Zuzanka.
V pondělí jela domů. Přijel pro ni táta, o deset let mladší než já.

Taky Věrka končila. Týden přede mnou. Večer po komunitě jsme kouřili na terase, než nás
zvolají na léky.
„Tak zejtra jedu a vůbec se mi nechce.“
„Mě se taky nebude chtít. Ale vlastně už to tady bude stát za hovno, tak to bude snadnější.
Zdenka, Máša, Michal, Zuzka, Katka, Karel, ty … Standa a já za pár dní. Voni ti noví si taky
udělají svý party, ale my už jsme teď mimo.“
„Třeba ještě najdeš ňákou pěknou, pěknou osumnáctku..“
„Dyť tu teď žádná není. A na tejden? „ cítil jsem se rozpačitě a ticho byl jiné než předtím.
„Dneska mi ulítla moje vtipnost. Asi, jak se to tady teď rychle změnilo. A od zejtřka ty,“ melu
stále v kruhu.
„Řekni mi ještě něco pěknýho, už budeme muset jít na barák na léky.“
„Gellner napsal něco takovýho: Buď klidná v svém žití a šťastná v svém snění a zapomeň na
všechno dítě mé. Víš nebe není a peklo není a na zemi stěží se sejdeme.“
„Hm, je to tak. Měj se,“ a odešla. Standa se odšoural do tmy za ní.

Stáli jsme v jídelně frontu na oběd. Držel jsem jídelní misku a pomalu postupoval. Dovnitř
náhle vběhla Věrka. Nalíčená, navoněná, upravená. Skočila mi kolem krku a tiskla se ke mně.
Kolem ti vypadalo, jako když se Růženka píchla o vřeténko.
„Ty blbče, ty blbče. Proč já kráva brečím?“ Šeptala.
„To nic. Drž se.“
Z okénka kuchyně koukaly kuchařky i sestra, která dohlíží na to, kdo má dietu a kdo si může
Dát rizoto s okurkem. Věrka mě pustila, zvolala „ Tak chlapi ahoj!“ a odběhla. Manžel
s autem už čekal.
„Teda pane Studený, co to bylo? To je na mínusáka,“ kroutila sestra hlavou.
„Sestři to my se bavili vždycky vo životě, vo umění a tak. Asi sme si rozuměli.“
Sedl jsem si ke svému rizotu, přebíral žmolky rýže, hrášky a kousíčky masa a připadal si jako
Ten Mácha ve lůně pustých skal…
„Ty vole utři se, seš samá rtěnka,“ pravil Standa. Jídal proti
Sponzor CPDM



Sponzor ICM ČK ...



Aktuálně probíhá:



Nejzajímavější ...



Anketa ...
Sklidili jste už úrodu ze zahrádky?


> starší výsledky <

Partneři, sponzoři

Asociace pro podporu rozvoje Informačních center pro mládež v ČR

Pro všechny, kteří chtějí dál studovat

Centrum ochrany lidských práv jižní Čechy

»Právní poradenství
»Vzdělávání a osvěta
»Ochrana lidských práv


Informační centrum pro mládež Český Krumlov - icmck@icmck.cz - http://www.icmck.cz - 380 712 427
Zpracováno za 0.218 s